Našiel som veľmi inšpirujúci a podnetný článok pre nás všetkých :

Kdež je Pán dosti poznán a milován? Ach, jak je malé království Krista Ježíše! Tolik práv jeho i jeho Církve vzali a oklestili za posledních tři – čtyři sta let! Pronásledují ho; odcizují mu chrámy i národy. Ó co ssutin! A co je národů, kteří víry nepoznali! Jak se Pán Ježíš dostane k nim, aby mezi nimi založil své království? Jeden světec by stačil! Přejme tedy Pánu Ježíši dobrých kněží, opravdových apoštolů. Za to bychom se měli stále modlit! Tito ubozí nevěřící neznají ani svého nebeského Otce, ani svou dobrou Matku, ani svého Vykupitele Ježíše Krista – nuž neponechávejme jich v tomto jejich smutném stavu – vždyť by to bylo bezcitností! Každý může přispět alespoň modlitbou Spíše hleďme svojí modlitbou napomáhati rozšíření a rozkvětu království Božího: aby pohané k víře a k poznání svého Spasitele přišli; aby se jinověrci a rozkolníci vrátili do ovčince a pod berlu Dobrého Pastýře. Smutný stav i mezi katolíky A jak je to s královstvím Krista Ježíše mezi námi, katolíky? Prosme neustále za obrácení špatných katolíků, kteří ani víry nemají. Prosme, aby ti, kteří ji mají, si ji zachovali. Rodiče, proste, aby ji zachovali všichni z vaší rodiny: dokud jen si udrží aspoň toto poslední pojítko s Pánem Ježíšem, je vždycky naděje na jejich záchranu. Dokud Jidáš zůstával u Spasitele, měl po ruce příležitost i možnost se zachrániti: jediné slovo by bylo stačilo. Ale jakmile jej opustil – konec – řítil se až na dno propasti. Není pravda, že je lepší dobrý jinověrec, nežli špatný katolík Prosme za zachování víry v Ježíše Krista vůbec! – Často slýcháme: „Lepší dobrý jinověrec, nežli špatný katolík“, ale to není správné. Tvrdí se tím vlastně, že možno dojíti spásy bez pravé víry – což není pravda. Nikoli! Špatný katolík je přece jen synem – sice marnotratným – ale ačkoli je hříšný, má přece nárok na milosrdenství a ač je špatným katolíkem, je svou věrou Bohu přece blíž nežli jinověrec; je stále ještě v otcovském domě, kdežto jinověrec již ne – a jak je nesnadno do něho se vrátiti! Hříšnou lhostejností katolíků byl Pán Ježíš vypuzen z života veřejného A chceme-li se zasaditi o zachování víry, mluvme jako křesťané mluvou víry – a ne mluvou světa! Hříšnou lhostejností svojí dopustili jsme, že svět Krista Ježíše vypustil – ano vypudil – ze zvyků, ze zákonů, ano i z pozdravů a ve společnosti trochu smíšené sotva si troufáme pronésti jméno Krista Pána. Ba i mezi věřícími katolíky hnedle by bylo nevhodným mluvit o Pánu Ježíši v Nejsvětější Svátosti. … Projevujme svoji víru v běžné mluvě A tak se ve společnostech mluví snad i o náboženském umění, nebo o něčem z mravouky, nebo o krásách víry – ale o Kristu Ježíši Svátostném nic. To se musí změnit! Projevujme svoji víru! Naučme se říkati: „Náš Pán, Ježíš Kristus“ a ne pouze jen: „Kristus.“ Je přece již nutno domáhati se toho, aby jméno Pána Ježíše ožilo v našich hovorech. Je to hanba pro katolíky, že stavějí Pána Ježíše stále pod kbelec místo, aby ho stavěli na svícen. Bezbožníci směle pronášejí své zásady a katolík se bojí vystoupit? Ten kdo veřejně vyznává svou víru a troufá si vyslovovati jméno Ježíše Krista, je silný; celá veřejnost má věděti, že jsme věřící! Slýcháme veřejně pronášeti zásady bezbožnické, vídáme lidi, kteří se svojí nevěrou chlubí, a my bychom se ostýchali vyznati svoji víru nebo jen vysloviti jméno našeho božského Mistra? Právě proti nim jsme i povinni je vyslovovat, neboť tito nevěrci jsou jako zlým duchem posedlí – a proti zlým duchům je nutno užívati jméno Pána našeho Ježíše Krista! Kdyby všichni, kdo věří, se odhodlali vyznávati nebojácně Pána Ježíše, brzy by změnili celý svět: svět by si navykl zabývati se přec Kristem Pánem. Pro dnešní časy již polovičatost není možná Rozhodná doba se blíží, dvojí tábor stojí již proti sobě, polovičatost není již bohudíky možná a bude zbývat jen toto dvojí: býti buď dobrý nebo špatný, buď Kristův nebo satanův! Nuž vyznávejme Ježíše Krista, hlásejme jeho jméno – je naším praporem, nuž nesme jej hrdě vztyčený! Nebraňme Pánu Ježíši ve vládě nad naší duší Konečně přejme Pánu Ježíši, aby jeho království přišlo i do naší duše. On je sice již v nás, ale jest ještě mnoho potřebí udělati, aby vládl v nás úplně. Jsme jenom takové dobyté území a Pán Ježíš nevládne ještě v pokoji a v lásce v nás, protože všecky hranice nejsou ještě v jeho moci; a kterýž vladař může být plně pánem nějakého státu, nemá-li v ruce jeho hranic? Hleďme vždy více a lépe poznávati Pána Ježíše, vnikati v jeho život, oběti, ctnosti v Nejsv. Svátosti, vžívati se v jeho lásku. Místo abychom ulpívali jen na sobě, povznášejme se k němu. Je dobře, snažíme-li se viděti sebe v něm, ale lepší jest, viděti jej v nás; hleďme, aby Pán Ježíš rostl v nás. Mysleme na něho, pozorujme ho, vnikejme v jeho ducha, najdeme, z čeho budeme moci žíti v něm – jeť vznešený, je nekonečný – je cestou, ale širokou, královskou; je naším bohatým životem. Potěšme i my Pána Ježíše Kromě toho máme Pána Ježíše též těšiti; čeká na to a přijímá naši útěchu s radostí. Potěšíme ho, budeme-li ho prositi, aby vzbudil v Církvi své hojně dobrých kněží, kněží apoštolských, kteří by zachraňovali svět a Bohu dobývali jeho království. Vyprošujme, aby Pán Ježíš byl nám vším; nejenom Spasitelem, což předpokládá bědu, nýbrž králem svrchovaným a králem pokoje. Těšme ho, že je posud tak málo králem ve svém království, neboť Pán Ježíš není bohužel mezi námi zcela vítězem. V nebi vládne sice neobmezeně svatým i andělům, kteří mu věrně slouží, ale zde nikoli. Lidé jím vykoupení, jeho dítky, nechtějí se mu podrobiti. … Trpělivost Krista Pána nezná mezí Vždyť on nás tolik miluje, tolik po nás touží, srdcí našich se dožebrává, žádá, prosí, doléhá! Stokrát-li mu je někdo odepřel, nevadí, znova po něm vztahuje ruku. A ucházeti se o lásku po tolikerém odbytí, je věru už zahanbující! Oh, věru hanbou bychom měli zemříti, že se musí Pán Ježíš takto u nás dožebrávati – a nikdo mu nedá to, zač prosí! Oh, co urážek ho stálo hledání našich srdcí! Hledá usilovně zvláště mezi katolíky duše zbožné a osoby řeholní, které mu nechtějí dát své srdce celé. – A pán Ježíš chce celé, chce všecko a důvod tohoto úsilovného hledání jest láska. … Milujme ho za ty, kteří ho nemilují Ó milujme ho tedy, milujme ho za ty, kteří ho nemilují, za své rodiče, přátele; splácejme, co mu zůstává dlužna naše rodina, naše vlast; tak to dělají svatí, kteří v tom následují jeho příkladu, neboť On miluje za všecko lidstvo a jest ručitelem za celý svět. Ó kéž se tedy již jednou konečně stane Pán Ježíš králem, pánem, chotěm naší duše – je tak milý náš Spasitel a tolik nás miluje! A je vskutku možné, že ho nemilujeme aspoň tolik jako své rodiče, přátele a samy sebe – ? Ó to jsme jako rozumu zbaveni! … Nebýt nesmrtelnosti Jeho, byl by již zemřel hořem Kdyby Pán Ježíš nebyl nesmrtelný svou přirozeností, byl by již mnohokráte hořem zhynul od té chvíle, co se uzavřel v Nejsv. Svátost. V zahradě olivné byl by bez zázračné posily podlehl zármutku z tolika a tak hrozných hříchů lidských, jež viděl a za něž měl dostičiniti. I zde ve Svátosti, ač je ve stavu oslaveném, má přec cosi ze své úzkosti gethsemanské, totiž pokoření a zneuznání své lásky. Procítil její hořkost tenkrát v zahradě, i když dnes ji necítí již: „V hloubi srdce bolestí jat.“ (1Mojž. 6,6.) Těšme Pána Ježíše za nevděk hříšníků a zvláště svůj Protož těšme Pána Ježíše za jeho neuznanou lásku! Každý člověk může obyčejně najít někoho, kdo jeho lásku opětuje – a Pán Ježíš…? Těšme ho za nevděk hříšníků, ale zvláště za svůj vlastní. Lkejme s ním nad odpadem nevěrných sluhů a zpronevěřilých snoubenek jeho: to jsou případy tak ošklivé, že, jak se říká, je lépe o nich ani nemluviti. Ale u jeho nohou můžeme na ně vzpomínati a těšiti ho za ně. … Výstav Velebné Svátosti budiž nám výzvou k lásce Nuže, kéž tedy Pán Ježíš kraluje v nás! Slavná výstava Velebné Svátosti jest poslední milostnou výzvou k lásce zde na zemi – po ní už zbývá jen nebe anebo peklo. Nás lidi vábí vše, co září – a Pán Ježíš vystupuje před našimi zraky ve Svátosti na svůj zářivý trůn při její výstavě, nebudeme tedy pak mít omluvy. A necháme-li ho i tu opuštěna a budeme-li tu kolem něho choditi a přec se neobrátíme, Pán Ježíš nás opustí a to bude naší záhubou. – Služme mu tedy, těšme ho; zaněcujme oheň lásky všude, kde ještě nehoří, pracujme pro jeho království, pro království jeho lásky. Přijď království tvé, království lásky! ____________________________________________________________ Převzato z: Blah. Petr Julián Eymard: Nejsvětější svátost oltářní. Vydala s církevním schválením Kongregace Nejsvětější Svátosti v Brně, L. P. 1937. Nadpis a mezititulky redakce KL.